"Všechno je to k ničemu, asi to tak má být."

Velkou část mého života až do svých 36 let jsem měl pocit, že nemohu ovlivnit co se mi děje a musím to nějak zvládnout, vydržet, přečkat. "To je prostě život."

Můj život vypadl nějak takhle...

Pracovně jsem cítil, že nic nejde jednoduše. Vše musím mít vydřené.
Kouřil jsem, pil jsem, a i když jsem chtěl několikrát přestat, nešlo to, nedokázal jsem s tím skončit.

Vydělával jsem sice dost peněz, ale stále jsem nic neměl a měl jsem neustále pocit, že musím šetřit, peníze se vždy nějak rozkutálely. V restauraci jsem vždy prvně koukal na cenu a vybral si to nejlevnější. 

Jediné co mne drželo nad vodou, byla milující partnerka, a tak jsem to nějak zvládal.

Jenže najednou se mi i tohle rozsypalo, přišla nevěra, partnerka najednou měla někoho jiného, a já byl na dně, na vše úplně sám. 

A to vše se dělo i přes to, že jsem nadšeně shlédl film "Tajemství", četl knížky o tom, jak si správně přát, dělal visionboardy, používal afirmace, prošel koučovacími výcviky, kde jsem se učil pracovat se záměrem.

O to větší byla má frustrace a bezmoc.

Měl jsem pocit, že jsem k ničemu, že jsem vše zpackal, a vlastně si asi nezasloužím nic dobrého.

"Když to i přes veškerou snahu nemohu změnit,
tak to tak asi má být."

Navíc jsem se snažil na sobě nedat znát, jak se cítím mizerně. Čím větší byl rozpor mezi tím, jak jsem se cítil uvnitř a jak jsem se snažil působit navenek, tím větší byl stres a tím vyčerpanější jsem večer byl.

V té době to byla spousta obchodních jednání, vedení lidí, školení. Nemohl jsem přeci dovolit, aby věděli, jak jsem vevnitř bolavý.

Tehdy jsem si to alespoň myslel. Měl jsem strach, že by se mnou už nespolupracovali, odmítli mne, vysmáli se mi. 

Trvalo mi dlouho, než jsem poznal, že existují ještě další síly které jsou ve hře, a většinu času působí skrytě proti mým záměrům, přáním a tomu co chci.

Nikde se o nich moc nemluví, nikde se o nich neučíme, jsou skryté, utajené.

A není to žádná magie, nic mimo nás. 

Vše si to nosíme pěkně v sobě, a proto před tím nemůžeme nikam utéct. Nedá se před tím schovat. 

Pokoušíme se nějak změnit to, co se nám nelíbí na sobě, druhých a životě, ale bez znalosti souvislostí a fungování všech těchto tvůrčích sil, je to jen vysilující marná snaha.

Pod svícnem je největší tma a proto to ani nevidíme.

Neustálý kolotoč nadšení a zklamání...
Nadšení a naděje, když příjde nějaká nová zpásná myšlenka, technika. A zklamání - frustrace, když se to zase nepovede.

Pokud nejsou tyto tvůrčí síly pochopeny a vědomě využity, je to jako se snažit jet autem se zataženou ruční brzdou. 

"Pochybuji, že existuje nějaký funkční způsob, kterým bych mohl změnit to, co zažívám a co mne trápí."

I Tvůj život a osud je nerozlučně spojen s těmito tvůrčími silami, a Ty je nemůžeš nepoužívat. Prostě to nejde. Jsou všudypřítomné a každou sekundu se podílejí na tom, co zažíváš, na tvorbě tvého osudu. 

A pokud je neznáš, budeš je v 95% času používat nevědomě, bohužel přesně k tomu, co nechceš, tak jako většina lidí. Budou neustále působit proti tobě, sabotovat tvé snahy a záměry.

Tvůj život je o dřině, snaze, kontrole. Způsobuješ si tím velký stres, po čase dojde energie, přichází naštvání, pocity viny, vyčerpání, beznaděj a apatie.  

Je to jako tlačit do kopce obří sněhovou kouli, na kterou se nabaluje jen více sněhu, s pocitem, že tě brzy převálcuje. Což se dříve nebo později stane. 

Příjde nějaká životní facka, kopanec - vážná nemoc, velký úraz, nehoda, rozpad vztahu apod. To se nás život a naše vyšší vedení snaží upozornit, že to děláme fakt blbě, a je potřeba změna. 

Pak se z odstupem podíváš na to, co se Ti děje, co jsi vytvořil/a, a říkáš si: "ale takhle jsem to přeci nechtěl/a." 

• Jsem nadšený/á, mám své sny, představy a touhy - chci změnu.
• Začnu na tom s nadšením pracovat.
• Mé tvůrčí síly, o nichž většinou nevím, nejsou v souladu a jdou proti sobě.
• Nejde to tak jednoduše, jak jsem si představoval/a, po čase to začíná být  vysilující a nadšení i síly upadají. Jakoby bylo něco proti.
• Dříve nebo později přichází zklamání - vzdám to.
• Po čase se ale nadchnu znova, nebo pro něco jiného.
• Jenže scénář se díky neznalosti všech tvůrčích sil a souvislostem opakuje.  
• Je to bludný kruh a pocit beznaděje se umocňuje.
• Vzdám se další snahy, přestanu snít. Řeknu si, že to tak asi má být.
• Tady skončí většina lidí a začnou jen přežívat v každodenních rutinách.
• Uvěřím, že to je prostě život, že to nemohu změnit. Až do doby kdy...